Veronika H.

Výživová poradkyně a autorka knihy Příběhy českých superpotravin, ulcerózní kolitida diagnostikována ve 20 letech

Veronika pracuje ve farmacii, je úspěšnou poradkyní a pomáhá s výživou i motivací nejen pacientům s IBD.

Jak to všechno u vás začalo?

Když se ulcerózní kolitida poprvé projevila, měla jsem pár dní po zkouškovém. Dodneška tvrdím, že stres ze zkouškového období, které bylo nejnáročnější právě na konci druhého ročníku, byl tím spouštěcím momentem choroby. 

Samozřejmě je jasné, že predispozice k nemoci jsou dány od narození, ale velký vliv na tom, jestli nebo kdy se nemoc projeví, má životní styl a psychická kondice daného člověka. Podle mého je typickým rysem lidí s ulcerózní kolitidou a často i s Crohnovou chorobou velký vnitřní tlak na sebe a svoje výkony. Já to tak alespoň vždycky měla. Až v průběhu let jsem pochopila, jak mi tenhle postoj může paradoxně uškodit. Pro okolí to sice znamená, že jsem akční, spolehlivá, důsledná a plním své úkoly na 150 %, ale často za cenu velkého výdeje energie a únavy.  

Do třeťáku jsem nastoupila už se zaléčenou kolitidou, takže žádné problémy jsem ve škole řešit nemusela. Jenže za rok se mi rozjela nemoc tak, že jsem skončila v nemocnici a nemohla se účastnit pracovně-studijního workshopu. Moje školitelka, která pak o rok později byla i vedoucí mojí diplomové práce, mi sice neúčast na workshopu prominula, ale měla jsem dojem, že mi moje obtíže moc nevěří. Respektive asi si nedovedla představit, co s nemocí prožívám. 

Když pak můj přítel na konci čtvrtého ročníku měl nehodu na motorce a nepřežil ji, rozjela se mi tehdy v průběhu závěrečného ročníku pankolitida, 100% postižení tlustého střeva. Žádné úlevy mě však ve škole nečekaly, protože diplomku jsem musela v laboratořích absolvovat a tzv. doměřit. Řešením by tehdy bylo přerušit školu a vrátit se tam, až mi bude líp. Jenže já jsem věděla, že by to pro mě byla horší varianta. Proto jsem pokračovala v dokončení posledních zkoušek a diplomové práce. 

Diplomku jsem obhájila a státnice udělala ve stavu těžké podvýživy, anémie a třiceti průjmech denně a zhruba tak deseti v noci. Pipetu už jsem téměř neudržela v ruce, jak se mi ruce třásly únavou. Bohužel léčba kortikoidy už vůbec nezabírala. Po státnicích jsem proto od svého lékaře dostala na výběr. Buď podstoupím operaci střeva a dostanu stomii nebo budu zařazena mezi několik desítek prvních pacientů v republice s biologickou léčbou. Vybrala jsem si biologickou léčbu. Myslela jsem si, že s novou léčbou a bez stresů ze studia mi bude okamžitě lépe, ale ještě půl roku trvalo, než jsem se dostala z nejhoršího. Biologická léčba mi spolu s dalšími léky i životními změnami, včetně práce na psychice, nakonec ale přece jen pomohla se krůček po krůčku vracet do normálního života.

Necelý rok po státnicích jsem nastoupila jako zaměstnanec na oddělení jištění jakosti ve farmaceutické firmě. Práce to byla moc fajn, kancelářská, s možností si kdykoliv zajít na záchod, takže se to dalo zvládat. To, že docházím na biologickou léčbu a beru kortikoidy, nebylo možné tajit, ale měla jsem skvělého šéfa, který s tím neměl problém a ani neřešil, co mi vlastně je. Svoje úkoly jsem si plnila, takže v prvních týdnech a měsících jsem téměř o tom, že mám ulcerózní kolitidu, nemluvila. Postupně jsem se přestala bát, že by chronická choroba mohla být v práci stigma a kolegové se tak o mých problémech začali postupně dozvídat.

Nyní jste poradkyní a se svou zkušeností pomáháte dalším pacientům s IBD… 

Jsem OSVČ na vedlejší příjem a také zaměstnanec oné farmaceutické firmy. Toho času na rodičovské dovolené. Nicméně v průběhu obou rodičovských jsem v rámci svých časových možností napsala knihu, věnuji se výživě a velká část mých klientů jsou právě lidé s IBD. 

V průběhu prvních let v zaměstnání jsem si totiž biochemické a potravinářské vzdělání doplnila o rekvalifikaci na výživu a začala se věnovat této oblasti jako koníčku, ale i na vedlejší příjem. Až se mi narodil syn, vytvořila jsem si web, začala psát blog a poskytovat výživové konzultace ve větší míře. 

Vyzkoušela jste řadu všech možných terapií a kurzů. Je nějaký, který vám pomohl v pracovním životě?

Asi všechny. Protože díky tomu dokážu docela hezky poradit svým klientům a taky přátelům s IBD, kde ještě můžou zkusit hledat pomoc. Minimálně tu psychickou, protože podle mého je psychická pohoda a klid alfou omegou i té zdravotní pohody. Našla jsem si metody, jak pracovat se svojí myslí i tělem tak, abych se cítila dobře, a to se samozřejmě projevilo i v pracovním životě. V zaměstnání jsem dokázala plnit svoje úkoly a přitom na sebe vnitřně netlačila. A to samé se učím i ve svém podnikání.

Co pacientům ve snaze o získání pohodového zaměstnání nejvíce pomáhá? 

Tolerance. Každý z nás má někdy v životě období plné zdravotních a často i osobních problémů. Proto je potřeba, aby se na nás ostatní nedívali jako na méněcenné, ale naopak z pozice zaměstnavatele jako na ty, kteří sice občas chybí v práci, ale o to víc si jí váží. Když se budeme vzájemně víc tolerovat a například zaměstnavatel lidem s chronickými nemocemi vyjde vstříc, většina z nás udělá vše proto, abychom svoje úkoly odvedli co nejlépe. Pokud pacienti nastupují do nového zaměstnání v takovém těžkém stavu, jako jsem měla i já, radila bych jim obezřetnost, ale zároveň pravdomluvnost. To znamená, nesdělovat každému na potkání, jaký mají zdravotní problém, ale plnit si své úkoly a to, co je potřeba. Když se jich pak přímo někdo zeptá, je potřeba opravdu zajít k lékaři nebo zůstat na neschopence, je potřeba nelhat, ale jednoduše a srozumitelně vysvětlit, o co jde a proč právě teď to mám tak, jak to je. Pokud se někdo bude na toho druhého dívat skrz prsty kvůli zdravotním obtížím, je většinou nejlepším řešením dát od spolupráce ruce pryč.

Co by podle vás měli vědět zaměstnavatelé, aby se zaměstnávání pacientů s IBD „nebáli“?

To, že většina pacientů se střevními záněty patří mezi velmi spolehlivé pracovníky. Myslím, že mi tohle tvrzení většina gastroenterologů a psychologů potvrdí. Alespoň já se setkávám s lidmi s IBD, kteří chtějí pracovat a zároveň umí za tu práci takzvaně vzít. Většina z nás jsme velcí dříči, takže případnou nepřítomnost kvůli nemoci jsme schopni snadno dohnat. Díky toleranci a pochopení ze strany zaměstnavatelů pak získají zaměstnavatelé loajální a velmi pracovité zaměstnance. 😉

Categories